Zelený Okraj rež. Agnieszka Holland

Zelený Okraj / režie: Agnieszka Holland / hraný film / 2023 / 147 min. / Belgie, Česko, Francie, Polsko

Jeden z nejvýznamnějších a nejširčeji diskutovaných filmů v polských médiích v posledních letech, „Zelený Okraj“ Agnieszki Hollandové nás zavede na polsko-běloruskou hranici a do humanitární krize, která se tam odehrává. Film, oceněný na filmovém festivalu v Benátkách, byl polskými úřady označen za „odporný pamflet“. Před projekcemi kin byl dokonce navržen speciální vládní spot kritizující obsah filmu. Jak uvedla renomovaná režisérka v jednom z rozhovorů: „Chtěli jsme ukázat komplexnost této situace, složitost lidské přirozenosti a volby, před kterými stojíme. Chtěli jsme, aby film neobsahoval žádný gram propagandy. (…) Chtěla jsem, aby film měl maximální věrohodnost. Na všechno, co ukazuji na plátně, mám dokumenty.“

To, co se dělo (a stále děje) na polsko-běloruské hranici, zůstávalo dlouho velkou neznámou. Národní média, díky xenofobním naracím, izolovala mnoho Poláků od reality uprchlické krize. Na hranici byl vyhlášen výjimečný stav a novináři, filmaři, medici, aktivisté a zástupci humanitárních organizací byli vyhoštěni z tzv. „červené zóny“ („zakázaná zóna“). V důsledku toho se obyvatelé Podlasí začali ptát, zda podání láhve vody náhodně potkanému uprchlíkovi není zločinem nebo dokonce protistátním činem.

Hollandová přistupuje k této „apokalypse každodenního života“, existenciálnímu limbu, který především prožívají uprchlíci ze Sýrie nebo Afghánistánu, téměř dokumentárním způsobem. Černobílé snímky portrétují svět, kde bolestná absurdita a binární povaha situace (dobro/zlo, soucit/nepřátelství, život/smrt) jsou daleko od jakýchkoli odstínů šedé. Ve „Zelený Okraj“ se setkáváme s trojím vyprávěním: téměř neviditelná perspektiva uprchlíků, kteří jsou přesouváni z místa na místo (1), perspektiva aktivistů riskujících své zdraví (2) a pozorování jednoho z pohraničníků (3). Režisérka nás zavede na těžkou, někdy velmi drsnou cestu, ale nezapomíná na světlo a naději (na základě principu, že víra v lepší zítřek může být v dnešním mediálním ekosystému nejodvážnějším prohlášením). Díky svému nejnovějšímu filmu Hollandová připomíná, že sociálně a politicky angažované kino může sloužit jako cenný nástroj k rozkrytí fragmentů reality zasažené násilím a lhostejností. Filmy jako „Zelený Okraj“ se stávají cestou k uvědomění, empatii a probuzení mysli. Koneckonců, každý – bez ohledu na původ, věk, pohlaví nebo víru – si zaslouží důstojný život.

Popis děje:

Po přestěhování do Podlasí se psycholožka Julia (Maja Ostaszewska) stává nechtěnou svědkyní a účastnicí dramatických událostí na polsko-běloruské hranici. Uvědomujíc si rizika a právní důsledky, připojuje se k skupině aktivistů, kteří pomáhají uprchlíkům, kteří táboří v lesích v oblasti vyhlášené výjimečným stavem. Ve stejnou dobu se syrská rodina prchající před občanskou válkou a její doprovázející učitelka z Afghánistánu, aniž by věděli, že jsou nástrojem politického podvodu běloruských úřadů, snaží dostat se na hranice Evropské unie. V Polsku se jejich osud proplete s Julií a mladým pohraničníkem Janem (Tomasz Włosok). Udalosti, které se kolem nich odehrávají, přimějí všechny zúčastněné znovu se zamyslet nad otázkou: co znamená být člověkem?

Jeden z nejdůležitějších a nejdiskutovanějších filmů roku 2023. Agnieszka
Hollandová nás v něm zavede na polsko-běloruskou hranici, kde vrcholí humanitární
krize. Svými černobílými a téměř dokumentárními záběry nejen popisuje „apokalypsu
všedního dne“, ale vede i k zamyšlení a předává své humanistické poselství.
Hranici, oceněný snímek z festivalu v Benátkách, označili tehdejší vládní politici za
„nechutný paskvil“, a dokonce se objevil návrh, aby se v kinech před filmem promítal
speciální vládní spot, který by film komentoval z jejich kritického pohledu. Co se dělo
(a vlastně stále děje) v polsko-běloruském pohraničí, zůstávalo dlouho tajemstvím,
velkou neznámou. Tehdejší provládní média – se svým xenofobním narativem –
realitu uprchlického dramatu ukrývala. Na hranicích byl vyhlášen výjimečný stav a
novináři, filmaři, zdravotníci, aktivisté a zástupci humanitárních organizací byli
vytlačeni ze zakázané „červené zóny“. V důsledku toho se obyvatelé regionu začali
zajímat, zda podání láhve vody uprchlíkovi, kterého náhodou potkali v lese, není
trestný čin.

„Chtěli jsme ukázat komplikovanost celé situace, složitost lidské povahy a volby, které
čelíme, aby ve filmu nebyla ani špetka propagandy. (…) Chtěla jsem, aby film působil
maximálně věrohodně. Na všechno co ve filmu ukazuji, mám podklady,“ uvedla
režisérka v jednom z rozhovorů.

Hollandová k této „apokalypse všedního dne“ přistupuje téměř dokumentárně.
Černobílými obrazy vykresluje svět, jenž i přes absurditu situace a absenci lidství není
ani zdaleka černobílý. V Hranici máme co do činění s trojí perspektivou: uprchlíků,
která v tehdejší polské debatě téměř chyběla, výpověďmi aktivistů a aktivistek, kteří
riskují své zdraví, a pozorováním jednoho z pohraničníků. Režisérka nebere diváka na
lehkou váhu a někdy ho vede velmi drastickou cestou. Nezapomíná ani na naději,
neboť věří, že víra v lepší zítřky je v současném mediálním ekosystému tím
nejodvážnějším postojem. Hollandová svým nejnovějším filmem připomíná, že
sociálně-politicky angažovaná kinematografie může být cenným nástrojem k
odkrývání reality plné násilí a lhostejnosti; cestou k pozornosti, empatii a k
přemýšlení. Koneckonců každý – bez ohledu na původ, věk, pohlaví nebo víru – si
zaslouží důstojný život